Česká republika, stejně jako celý svět, dnes stojí na rozcestí. Pandemie covidu-19 vyvedla naši společnost z jejích zajetých kolejí, přerušila doposud běžný chod života a otevřela otázku, jakým směrem se vydáme, až potlačíme bezprostřední ohrožení svého zdraví a pustíme se do odstraňování následků pandemie. Všichni bychom se chtěli vrátit do „normálu“ – v tom smyslu, že ze sebe chceme setřást omezení, jež si virus vymáhá. Existuje však celá řada důvodů, proč bychom se k „normálu“, jak vypadal před březnem 2020, neměli chtít vracet tak docela. Krize ekologická, krize sociální, krize demokracie: to všechno směřovalo k nějaké formě pohromy již před covidem. Nerozmyslíme-li se rychle, jak se vydat lepším směrem, snadno brzy zapadneme do starých, nefunkčních poměrů.
Chce-li mít naše společnost – česká, ale i ta světová – nějakou budoucnost, musí se rychle dohodnout na způsobu, jak tyto propojené krize účinně, systémově a komplexně řešit. Právě rámec pro takový nový společenský program – „Novou dohodu“ – má představovat tento dokument: „Program sociálně-ekologické transformace pro Českou republiku“. Vznikal během roku 2020 ze série debat širokého spektra desítek organizací i jednotlivců, expertek i laiků reprezentujících rozmanité společenské obory a zájmy. Ve dvanácti kapitolách představuje paletu návrhů a opatření, jež mohou pomoci nasměrovat trajektorii naší ekonomiky a společnosti k větší spravedlnosti, udržitelnosti a demokracii.
PROPOJENÉ KRIZE…
Pandemie, která sama má ekologické souvislosti s tlakem průmyslového zemědělství na divokou přírodu, je jen aspektem celého shluku propojených krizí, které se postupně zhoršují již několik desetiletí 1. Odhalila nepřipravenost naší společnosti na neočekávané události, způsobila ekonomickou krizi a prohloubila chudobu a nejistoté životní podmínky nemalé části společnosti. Ekonomické důsledky šíření viru pak nekompromisně odhalily krizi sociální nerovnosti, kvůli které ani ty nejvyspělejší země světa, jako je ta naše, nejsou schopné zajistit všem základní životní potřeby, jako je důstojná práce, příjem či střecha nad hlavou. V krizi na povrch vystupují „slepé skvrny“, zanedbané odvrácené stránky post-komunistické transformace, které jsme až příliš dlouho ignorovali 2: nejistota lidí ve špatně placených zaměstnáních; nerovné rozdělení zisků z produktivity práce, kvůli kterému peníze odcházejí jako dividendy do zahraničí, zatímco čeští pracující trpí jedny z nejdelších pracovních dob v Evropské unii za podprůměrné mzdy 3; zadluženost a s ní spojené řádění soukromých exekutorů, kvůli kterému měla Česká republika před aktuální krizí exekuovanost odpovídající zemi v hluboké recesi; nerovnost mezi regiony, kvůli které z ekonomického růstu těží spíše bohatší centra (a i v nich především ti lépe situovaní), zatímco mnohé kraje se ekonomicky propadají; tragická situace na trhu s bydlením.
Díky pandemii jsme přitom mohli na vlastní kůži poznat, že nejdůležitější pro fungování ekonomiky nejsou zisky a dividendy akcionářů těch největších firem, nýbrž právě lidé, kteří ji svou každodenní prací udržují v chodu, ať už tím, že přispívají k chodu zdravotnictví, sociálních služeb a školství, nebo se starají o pěstování potravin, plné obchody či svážení odpadu. Ohromná vlna vzájemné pomoci, kterou jsme mohli v počátcích pandemie pozorovat například při šití a distribuci roušek, podpoře lidí ve zdravotnictví nebo pečujících v rodinách, ukázaly, jak velký v naší společnosti existuje potenciál pro vzájemnou solidaritu a spolupráci.
Na druhé straně ale právě přetížení mnoha těchto „pečujících“ sektorů – zdravotnictví, školství, sociálních služeb – ukázalo, jak závažně naše společnost a ekonomika právě péči o druhé a o sebe navzájem podceňuje. To se nám může vymstít jak v kontextu stárnutí populace, kvůli němuž bude do budoucna větší část z nás péči potřebovat, tak v kontextu budoucích krizových situací – v neposlední řadě těch, k nimž může vést vyostřující se krize klimatická a ekologická.
Přestože klimatická a ekologická krize po roce 2019, kdy na ni vrhly světlo studentské stávky, ustoupila kvůli pandemii ze středu pozornosti, zůstává z dlouhodobého hlediska nezávažnější hrozbou a výzvou pro naši společnost a její budoucí existenci. V důsledku spalování fosilních paliv a vypouštění skleníkových plynů do atmosféry jsme bezprecedentně nabourali křehkou rovnováhu planetárního ekosystému, na němž naše životy závisí. Výsledkem jsou čím dál častější projevy extrémního počasí, zanedlouho hrozící nedostatek vody či odumírání lesů. Zmiňme dále vymírání druhů, odlesňování, znečištění a další ekologické problémy, jejichž účinky se vzájemně propojují a posilují náprava tohoto katastrofického stavu by měla být klíčovým úkolem nás všech 4.
Klimatická a ekologická krize přitom existující nerovnosti ještě prohlubuje, pustoší podmínky života nás všech a ohrožuje stabilitu již tak rozpolcených společností. Zatímco zisky ze spalování fosilních paliv a jím poháněného ekonomického růstu se hromadí v rukou těch nejbohatších, dopady neseme my všichni, ať už zhoršováním zdraví v důsledku znečištěného ovzduší, vyrovnáváním se s dopady extrémních výkyvů počasí (sucha, vlny veder, povodně), či zvyšováním cen potravin v důsledku sucha a degradace půdy.
Všechny tyto krize mají přitom propojené, související příčiny. Klimatickou a ekologickou krizi i krizi sociální nerovnosti největší měrou způsobila orientace na maximalizaci zisku a výroby 5.
Mají společné kořeny v ekonomickém systému, který byl v posledních desetiletích u nás i ve světě nastaven tak, že až příliš upřednostňuje soukromý zisk těch největších korporací na úkor lidských potřeb i na úkor zdraví naší planety. Rozdíly mezi úzkou skupinou nejbohatších a zbytkem obyvatelstva jsou přitom jedny z největších v historii a tato nerovnost se ještě zvyšuje. Zatímco většina společnosti bojuje s následky pandemie i klimatické krize, nejmovitější procento obyvatel v České republice i na celém světě naopak využívá těchto krizí k dalšímu bohatnutí 6.
Ekonomická nerovnost a moc velkých peněz se totiž promítá i do politické sféry, kde vede k oligarchizaci politiky a postupné erozi demokracie. Velké korporace a oligarchové omezují práva pracujících i práva občanská, přihrávají si pro sebe peníze od států a nadále prohlubují ekologickou klimatickou krizi. Svou příliš velkou moc používají k ovlivňování politiky, k lobbingu a ke kupování si vlivu, díky kterému zákulisně ohýbají pravidla ve svůj prospěch. Výsledkem je krize demokracie, která vede k zužování možností, jimiž mohou obyčejní lidé ovlivňovat podmínky svých životů – a pokoušet se nepříznivý vývoj zvrátit.
…PROPOJENÁ ŘEŠENÍ
Jakákoliv politika usilující o lepší společnost proto musí přinášet odpovědi na tyto propojené krize – zdravotní i ekologické, sociální i politické. Cílem Nové dohody: programu sociálně-ekologické transformace pro Českou republiku je ukázat, že lze současné problémy řešit souběžně, a to takovým způsobem, který zlepší život většině lidí žijících v České republice. Držíte v ruce dokument, jehož smyslem je nastavit rámec pro potřebný proces sociálně-ekologické transformace společnosti. Najdete v něm konkrétní nástroje, které mohou zabránit nejhorším dopadům změny klimatu, přispět k obnově životadárné kapacity naší planety a přitom snížit sociální nerovnosti a přispět ke kvalitě života a k rozšiřování spravedlnosti a svobody všech lidí.
Vychází přitom z přesvědčení, že naše dnešní problémy bychom už kvůli provázanosti jejich příčin neměli řešit odděleně, nýbrž právě naopak propojeně.Přechod k ekologicky a klimaticky udržitelnému hospodářství si žádá transformaci ekonomiky jako celku. Snížení emisí a spotřeby energie a materiálů se totiž nemůže obejít bez silného prvku spravedlnosti a redistribuce. Nejen proto, že by nebylo fér, aby řešení problému dopadalo na ty, kteří nejméně přispěli k jeho zavinění a naopak nejvážněji nesou jeho dopady. Ale také proto, že méně majetná část společnosti nespravedlivá řešení – právem – nebude chtít přijmout.
Nejde přitom jen o potřebu „spravedlivé transformace“ – tedy zajištění férových podmínek, za nichž můžeme postupně utlumit a ukončit ty ekologicky nejdestruktivnější průmyslové aktivity, jako je těžba uhlí či výroba automobilů, aniž by se tak dělo na úkor lidí, komunit a regionů, jež na nich dnes ekonomicky závislí. Řešení sociálních a ekologických problémů se naopak mohou doplňovat a posilovat navzájem – „spravedlivá transformace“ se může týkat celé společnosti a dát šanci na lepší budoucnost nejen bezprostředně ohroženým odvětvím a regionům, ale všem.
Rozvoj obnovitelných zdrojů, tažený veřejnými rozpočty, může například nejen velmi rychle nahradit fosilní paliva ve výrobě elektrické energie a následně i v dalších sektorech, ale také vytvořit desítky tisíc pracovních míst, v nichž může stát dobře nastavenými kritérii pro investice zajistit důstojné mzdy, dobré pracovní podmínky a právo na reprezentaci v odborech. Obecní renovace budov a výstavba dostupného nízkoenergetického bydlení může pomoci snížit jak emise z vytápění, tak počet mladých rodin, které mají problém najít střechu nad hlavou. Rozvoj dopravy postavené na železnici, elektrických autobusech a dalších formách veřejné dopravy může zlepšit kvalitu ovzduší a zachránit tak tisíce lidí před předčasnou smrtí, ale také pomoci zlepšit dopravní situaci v regionech, trpících dnes špatným spojením s centry.
A nabízejí se další příklady: „zelená“ nejsou jen pracovní místa v obnovitelných zdrojích. Bezemisní a ekologicky nenáročná je i prakticky veškerá práce, která se věnuje péči. Tou myslíme celou širokou oblast placené i neplacené práce, v níž lidi pečují o sebe navzájem od vzdělávání přes zdravotnictví až po sociální služby – ale třeba i o krajinu či veřejný prostor. Podpora „pečujících“ sektorů může jak zvýšit kvalitu života všech, tak snížit emise a spotřebu férovým způsobem. Podobně mohou nové příležitosti na venkově vznikat v obnově a oživování suchem zkoušené krajiny a ve městech v uzavírání materiálových cyklů a snižování materiálové náročnosti a spotřeby ekonomiky.
Různé konkrétní kroky, které mohou takovou spravedlivou sociálně-ekologickou transformaci uvést do chodu právě v různých oblastech ekonomiky, od péče a práce přes energetiku a zemědělství až po průmysl a výrobu, jsou samostatnou součástí tohoto dokumentu.
Ze dvou stran, na začátku a na konci, je pak doprovázejí také návrhy na systémové změny v uspořádání politiky a ekonomiky, bez nichž se ostatní opatření budou účinně prosazovat jen obtížně. Jde o kroky, jež mají, zjednodušeně řečeno, oživit demokracii v nejširším smyslu: omezit vliv, jenž mají na podobu našich životů obří korporace i odosobněné úřady – a přiblížit kontrolu nad jejich životy všem lidem.
Na úvod tak shrnujeme návrhy, jejichž cílem je zvýšit zapojení lidí do rozhodování o celkovém směřování společnosti a přivést principy demokratického fungování i do komunit, na pracoviště a do našich každodenních životů. Oživení účasti lidí na společenském životě a posílení struktur společenské samosprávy v obcích, v občanské společnosti i v ekonomice například prostřednictvím odborů je nezbytnou podmínkou pro to, aby demokracie znovu získala navrch nad silou velkých peněz.
Naopak závěrečné dvě kapitoly se pak věnují tomu, jak můžeme proměnit fungování finančního sektoru a nastavení ekonomiky tak, aby sloužila potřebám všech lidí a obnově životodárných kapacit planety Země, a nejen úzké skupině nejbohatších. První z nich pojednává jak o tom, jak zajistit potřebné prostředky k provádění transformačních kroků zejména ve veřejném sektoru, tak o tom, jak v konečném důsledku přestavět „architekturu“ ekonomiky a zejména pak finančního systému tak, aby peníze sloužily lidem, a ne naopak.
Poslední kapitola pak řeší, jak čelit stále větší koncentraci vlastnictví – a s ním i kontroly nad ekonomikou a společností – v rukou monopolů, oligarchických klik či kartelů největších akciových korporací. Prezentuje konkrétní cesty k tomu, jak ekonomiku proměnit tak, aby se stala mnohem pluralitnější, než dnes: tedy redistribuovat vlastnictví do rukou mnohem širšího množství lidí a širší palety různých institucí od rodinných firem a živností přes obecní a družstevní podniky až po sociálně-ekologické společnosti nového typu.
Právě bez změny v tom, kdo má nad ekonomikou kontrolu – bez její demokratizace – se totiž nakonec její transformace nemůže obejít.
SPOLEČNÁ CESTA K „NOVÉ DOHODĚ“
Publikace, kterou držíte v roce, je výsledkem společného dialogu – více než rok trvajících diskuzí mezi různými expertkami, aktivisty, zástupkyněmi odborů, ochránci přírody a akademiky, kteří reprezentovali různé obory a společenské zájmy. V procesu vznikání pak dokument těžil z extenzivních vstupů a připomínek řady lidí a organizací.
Spojuje nás to, že nechceme žít ve společnosti, jejímž primárním cílem je maximalizace zisku, i když se prosazuje na úkor ničení životního prostředí či živobytí lidí. Ve které má čím dál víc lidí strach o svou budoucnost, žije od výplaty k výplatě a nemůže si dovolit žít důstojný, zdravý a plnohodnotný – zkrátka dobrý – život. Naopak chceme svět, kde má každý právo na klidný život v čistém životním prostředí, kde máme dostatek času věnovat se svým zájmům a rozvíjet vztahy se svými blízkými a komunitami. Svět, jehož smyslem není více vydělávat a spotřebovávat, ale lépe žít.
Dokument nemá být nicméně koncem této cesty, nýbrž spíše začátkem: začátkem dalšího hledání souvislostí a společných zájmů, prohlubování vzájemného porozumění a spojování sil. Doufáme, že se stane základem a podkladem pro další diskuze a politické pohyby, které k „Nové dohodě“ na tom, jakým způsobem chceme na naší planetě společně žít, skutečně povedou. Jde v tomto smyslu o program politický, ačkoliv ne stranický: naopak vyzýváme také všechny strany a hnutí, aby na něj reagovaly a vzaly jej za svůj. Sami hodláme pokračovat v rozšiřování debaty o jeho návrzích směrem k nejširší veřejnosti.
Je nám – na závěr – jasné, že sociálně-ekologická transformace, jakou bychom potřebovali, nemůže proběhnout jen v České republice. Proto se hlásíme ke spřízněným inspirativním dokumentům, jako jsou například Green New Deal pro Evropu 7, kanadský Leap Manifesto 8 nebo americký Green New Deal 9 – jež pro nás představují nejen inspiraci, nýbrž také naději, že svět se v nejbližších letech může vydat směrem, který bude příznivý naplňování této vize i v naší vlastní zemi. Tyto i mnohé jiné dokumenty byly inspirací i pro napsání Nové dohody, kterou vnímáme jako příspěvek k celosvětové snaze o sociálně spravedlivější, udržitelnější a svobodnější život.
Zveme všechny, kteří takový život chtějí, aby se vydali na tuto cestu s námi.