TRVALE UDRŽITELNÝ PŘÍSTUP K ŽIVOTU A CO Z NĚJ VYPLÝVÁ
Po listopadu 1989 se společnost zabývala ekologickými tématy. Nebylo to náhodou, že v první polovině devadesátých let v českém překladu vyšla taková díla jako Spor o ekonomický růst od Ezry J. Mishana a Překročení hranic od Donelly a Denise Meadowsových a Jorga Randerse.
Co je na těchto dílech dnes, po tolika letech, zajímavého? Jejich rostoucí aktuálnost navzdory roku vydání a bohužel nevyužitý potenciál myšlenkového bohatství, z kterého neumíme, ať vědomě nebo nevědomě, čerpat.
Východiskem (stejně jako závěrem) této úvahy může být užitečná myšlenka Jana Tinbergena, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, uvedená v předmluvě knihy Překročení hranic. Tinbergen konstatuje, že „jsou pouze dvě oblasti, kde žádná omezení neexistují: je to počet generací, vůči kterým jsme odpovědni za stav, v jakém jim naši planetu i lidskou společnost předáme, a dále naše tvořivost“.
Po většinu své existence lidská komunita bojovala o holé přežití v přírodě. Tento stav se ve výsledku ve státech zasažených průmyslovou revolucí diametrálně změnil. Po dvě stě padesáti letech se zrychlujícím tempem vyrábí stále více a více produkce a zboží.
Ta část světa, která nebyla zasažena průmyslovou revolucí, byla a je z velké části ovlivněna kulturou zbylé části světa. Střet těchto kultur vedl a vede k polarizaci bohatství a chudoby. Chudoba s jejími průvodními jevy jako je vysoká dětská úmrtnost, nevzdělanost, nedostatek zdravotní péče, dětská práce, nezajištěnost ve stáří vede k velké porodnosti a k růstu populace.
Vize Římského klubu
V jedné z vizí První globální revoluce od Římského klubu se uvádí: „do poloviny našeho století nebudou obyvatelé dnešních průmyslových zemí tvořit ani 20 procent obyvatel světa, pokud ovšem bude ještě naše planeta obyvatelná.“
„Dovedeme si představit budoucí svět, v němž se budou bohaté a vysoce moderními zbraněmi vyzbrojené státy opevňovat v obklíčení proti ostatnímu světu jako v ghettu, aby daleko od sebe zadržely rozhněvané hordy hladových, nevzdělaných a nezaměstnaných,“ varují autoři zprávy Římského klubu.
Mnohé diagnózy jsou známé: ničení pralesů ve třetím světě, vymírání lesů v mnohých zemích, narušená ozónová vrstva a skleníkový efekt, populační exploze.
Životu příznivé prostředí, nové strategie proti bídě třetího světa, přeměna zbrojní výroby na civilní, nejvyšší priorita zabránit klimatické katastrofě. Tedy nic objevného.(!!!)
„Naše snahy o vytváření fungující světové společnosti a ekonomiky vyžadují omezit plýtvavý způsob života v průmyslově rozvinutých zemích tím, že se sníží spotřeba – k tomu konečně můžeme být donuceni ekologickými omezeními. Etický imperativ obsahuje také obnovu snah o odstranění chudoby ve světě.“
Je třeba rozpoznat krizové momenty ve světě, zavčas pochopit nové hrozby, a hlavně je začít ovládat. Neboť industrializace, znečišťování prostředí, drancování neobnovitelných zdrojů, počet obyvatelstva a spotřeba potravin narůstají tak jako vodní rostliny. Lidé jdou po cestě ke zničení vlastní planety, a to razantním tempem.
Exponenciální růst v uzavřeném systému planety
V žádném systému s omezenými zdroji nemůže pokračovat růst po libovolně dlouhou dobu; dříve nebo později zde překročí spotřeba zdrojů přirozené hranice a dojde ke kolapsu systému jako celku.
Naše planeta je právě tímto systémem, jehož zdroje jsou limitované, a počet obyvatel Země přitom roste exponenciálně stejně jako průmyslová a zemědělská produkce, znečištění prostředí a spotřeba přírodních zdrojů.
Exponencialita je zabudována v samotné struktuře globálního sociálního systému: počet obyvatel této planety se zvyšuje tempem 1,7 % ročně, což odpovídá zdvojnásobení obyvatel každých čtyřicet let. Druhým mechanismem roztáčejícím exponenciální spirálu je podle názoru autorů knihy dominující orientace lidí na kvantitativní ekonomický růst, zejména na růst průmyslové výroby. Oba naznačené procesy jsou přitom spojeny: „bohatší stále bohatnou, chudí mají stále více dětí“.
Vyčerpání zdrojů
Analýza základních přírodních zdrojů, obnovitelných i neobnovitelných, navíc ukazuje, že tyto zdroje jsou využívány velmi neefektivně a způsobem směřujícím k jejich degradaci, často nevratné. Zároveň klesá i schopnost ekosystémů absorbovat odpady lidské činnosti.
Je zřejmé, že negativní zpětné vazby umožňující korigovat neuspokojivý vývoj lidské civilizace fungují jen velmi nedostatečně a se značným zpožděním, zatím co destabilizující pozitivní zpětné vazby působí často samovolně, automaticky a vytvářejí tak „začarovaný kruh“ procesů směřujících k chaosu.
I když ve druhém scénáři se předpokládá, že „skutečný“ objem neobnovitelných zdrojů dvakrát převyšuje dnešní odhady, kolaps by pravděpodobně nastal později, ale o to s větší silou. (!!!!!)
Viditelný neudržitelný exponenciální růst
Dlouhodobě neudržitelné procesy charakterizované kvantitativním exponenciálním růstem pokračují navzdory politickým prohlášením a dobrým předsevzetím.
O tom, že jsou již překročené hranice jsme schopni se přesvědčit v běžném životě v podobě narušené ozónové vrstvy a především ve viditelných následcích globálního oteplování Země.
Ekologická stopa lidstva – do třiceti let budeme potřebovat dvě Země
Počet obyvatel planety se za posledních čtyřicet let (do roku 2006) zdvojnásobil. Spotřeba ale vzrostla za stejnou dobu třikrát. Máme přečerpaný úvěr a klidně si dál žijeme nad poměry.
V roce 2003 překročila ekologická stopa lidstva – suma čerpání světových zdrojů v poměru k současným kapacitám přírody – o čtvrtinu schopnost planety opětovně vyrobit vše odebrané od potravin po energii a včetně rozložení veškerého vyprodukovaného odpadu.
Projekce ukazují, že lidstvo bude v roce 2050 potřebovat k pokrytí své spotřeby dvojnásobek současné produkce planety a přitom nelze odpovědně prohlásit, že Země se do té doby ve svých možnostech nevyčerpá.
„Lidstvo si žije nad možnosti své kreditní karty,“ vyjádřil situaci šéf GFN Mathias Wackernagel. „To může naše banka Země nějaký čas vydržet, ale v určitém okamžiku budou veškeré rezervy a potenciální další zdroje jako lesy, oceány a obdělávatelná půda vyčerpány.“
Čerpání disponibilních zdrojů, tedy hloubka ekologické stopy, se geograficky liší. Zatímco polovina lidstva, žijící v Asii, potřebuje k obnově spotřebovaných zdrojů méně než jeden a půl hektaru na hlavu, každý Severoameričan čerpá produkci z pomyslných devíti hektarů. Obyvatelé zemí Evropské unie spotřebovávají téměř pět ha na osobu, Jihoameričané něco přes tři hektary. Nejmělčí stopu, odpovídající 1,4 ha, mají Afričané, ale ti stejně jako průměrní Asiaté žijí pod hranicí optimální životní úrovně.
Proto podle autorů zprávy mnoho záleží na vývoji v rychle se rozvíjejících zemích jako Čína nebo Indie.(??!) „Města, elektrárny a zejména způsob života v těchto zemích rozhodne, jestli budeme pokračovat v celoživotní nadměrné spotřebě nebo zda se tato generace a všechny další vydají na cestu udržitelného stylu života,“ řekl Leape.
Problém zpožděné negativní zpětné vazby
Čas je zřejmě tím nejvzácnějším zdrojem (!!!!!) a dosavadní zpoždění mezi negativními jevy a reakcí na ně je jednou z příčin nežádoucího exponenciálního vývoje světa.
Chyba je v samotné struktuře dnešního globálního společenského systému, v dlouhodobé neudržitelnosti dominantních trendů, které bez včasného korigování vedou k „přestřelení“, k nezvládnutelnému exponenciálnímu vývoji charakterizovanému obrovskou setrvačností. Tyto trendy jsou přímo odvozeny od převažujících hodnotových systémů orientovaných na kvantitativní růst populace a ekonomiky.
Tvar udržitelné společnosti
Závěry studie Překročení hranice shrnují autoři do tří bodů, odvozených od závěrů Hranic růstu:
1. Využívání mnoha základních zdrojů a produkování mnoha druhů znečišťujících látek už překročilo míry, které jsou fyzicky udržitelné. Bez podstatného snížení materiálových a energetických toků nás v nejbližším desetiletí čeká nekontrolovatelný (?!!)pokles spotřeby potravin, energie a průmyslové produkce na jednoho obyvatele.
2. Tento pokles není nevyhnutelný. Lze mu předejít, pokud dojde k podstatným změnám politik a praktik, které podněcují růst materiální spotřeby a populace, a pokud zároveň dojde k zásadnímu zvýšení využívání surovin a energie.
3. Trvale udržitelná společnost je stále ještě možná, a to technicky i ekonomicky. Může být daleko žádoucnější než společnost, která se snaží řešit své problémy stálou expanzí. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje pečlivou rovnováhu mezi dlouhodobými a krátkodobými cíli a důraz na dostatečnost, rovnost a kvalitu života spíše než na množství výstupů. Vyžaduje více než pouhou produktivitu nebo techniku, vyžaduje také dospělost, odhodlání a moudrost.
Autoři přinášejí náměty a doporučení, které mohou být velmi důležité.
Především se připojují k názoru Hermana Dalyho, podle něhož musí každá trvale udržitelná společnost splňovat tři základní podklady:
1. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace,
2. míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substituující obnovitelné zdroje,
3. míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.
Autoři dále prosazují myšlenku kvalitativního rozvoje lidské společnosti na rozdíl od dosavadního důrazu na kvantitativní fyzický růst. V tomto smyslu předpokládají, že budoucí společnost bude stacionární, ovšem nikoli statická – bude se vyvíjet v rámci dobrovolně respektovaných fyzických (i jiných) mezí Země. Věří, že trvale udržitelná společnost bude decentralizovaná a velmi pestrá, diverzifikovaná. Předpokládají dále, že taková společnost především musí:
1. Podstatně zlepšit signály charakterizující vývoj všech výrazných aspektů světa,
2. zrychlit reakci na signály ukazující, že dochází ke stresu prostředí nebo k jiným nežádoucím jevům,
3. minimalizovat užívání neobnovitelných zdrojů a zároveň maximalizovat jejich recyklování všude tam, kde je to možné,
4. zajistit ochranu obnovitelných zdrojů před erozí – to se týká především půdy, vody, rostlin a živočichů,
5. užívat všechny zdroje s co nejvyšší efektivností,
6. zpomalit a případně zastavit exponenciální růst populace a fyzického kapitálu.
Trvale udržitelná společnost musí úspěšně řešit také základní sociální problémy, mezi něž patří, podle názoru autorů, především:
1. Chudoba: řešením může být sdílení zdrojů, solidarita a důraz na dostatečné- nikoli maximální uspokojování materiálních potřeb lidí,
2. nezaměstnanost: respektovat práci jako základní potřebu lidí,
3. neuspokojené nemateriální potřeby lidí: lidé nepotřebují přepychové auto, potřebují respekt stejně jako krásu, rozmanitost, identitu, komunitu, lásku, radost; psychologická prázdnota je jednou z hnacích sil materiálního růstu.
Budoucí společnost by tedy měla být také humanisticky orientována, založena na sdílených lidských hodnotách, zaměřena na podporu toho lepšího v nás, nikoli toho horšího.
Dobrý život podle Ezry Mishana
Dobrý život, který hledáme, je takový, který – zhruba řečeno – je s to uvést člověka do harmonického vztahu se sebou samým i s jinými. Takový život pak vyvstane z ustavení vnějšího řádu, který neporušuje vnitřní řád člověka, jde o život, v němž se živočišné pudy mohou ventilovat a najít svůj cíl bez újmy jiným lidem nebo sobě samému. Má-li takový život přetrvat, nemůže sloužit jen uspokojování tužeb elity, ať již kulturní nebo profesionální, nýbrž musí také plně odpovídat potřebám a radostem prostých mužů a žen. (s. 107)
„Droga růstu“ podle Ezry Mishana a co z ní vyplývá
Ve srovnání s předindustriálním člověkem je proměna vidění světa takového rázu, že by mohla být připsána nějaké mocné droze, na níž je člověk nyní silně závislý. Je zcela přirozené, že oběť vychvaluje přednosti drogy, na níž je závislá, kdykoliv se obává, že jí bude odňata. Dnes tu tedy máme nově objevený zápal vychvalovat „étos výkonnosti“ a nutkavé hledání nových věcí a inovací, které naplňují životy motivací do té míry, až jsou zbaveny smyslu. Bolest způsobená uvolňováním naší mysli a povahy od vštěpovaných postojů a hodnot, které mají svůj původ ve dvou stoletích materiálního pokroku, je natolik velká a úsilí je natolik vyčerpávající, že převládá pokušení racionalizovat existující étos a kulturu. (s. 185 – 186)
Došlo by přece k všeobecnému zhroucení, kdybychom se troufli, tak říkajíc oficiálně, odstranit posvátného boha růstu, který tak dlouho vládl naší svatyni! A až by se prach usadil, mohlo by být prázdno, které zbude, tak strašné, že by nás ochromilo. (s 185)
Zapojení miliónů lidí do změny struktury globálního systému
Perspektivu má tedy – podle autorů Překročení hranic (i podle přesvědčení Josefa Vavrouška) – pouze společnost směřující k trvale udržitelnému způsobu života, definovaná autory jako společnost, která může přetrvat po generace, schopná dívat se dostatečně daleko kupředu. Společnost dostatečně flexibilní a moudrá na to, aby nezničila své fyzické nebo sociální podpůrné systémy.
Vytvoření takové společnosti předpokládá spolupráci miliónů lidí, využití jejich idejí a talentu, s důrazem na pravdomluvnost, vytváření sítí a učení.
Studie První globální revoluce, řečeno slovy jejích autorů, nabízí ideje a náměty k činům jako základ pro poučení o cestě do budoucnosti. Hlavní principy řešení složité situace, v níž se lidská civilizace ocitla, jsou podle jejich názorů tyto:
- potřeba zapojení a účasti každého jednotlivce při hledání cesty spletitým klubkem problémů současnosti,
- poznání, že možnost pozitivní změny spočívá v motivacích a hodnotách, které určují naše chování,
- pochopení, že chování národů a společností je odrazem chování jednotlivých občanů,
- přijetí postulátu, že zásadní řešení lze těžko očekávat od vůdčích osobností politických reprezentací; naopak, je třeba tisíců drobných pozitivních a moudrých rozhodnutí, která budou odrážet náhledy miliónů prostých lidí na problémy vztahující se k přežití společnosti,
- účinnost zásady, že výsady, ať už individuální nebo národní, musí být vždycky vyváženy odpovídající odpovědností.
Naděje ve formě „nerůstové“ ekonomiky podle Ezry Mishana
Máme-li však skutečný zájem o blaho a charakter společnosti, nebudeme ochotni se spokojit s tímto omezením svého soudu – nebudeme ochotni přijmout stanovisko, že plynulý chod trhů a úroveň výroby a její rozdělení jsou jedinými kritérii, která mají být respektována.
Jinými slovy, současným cílem ochránce životního prostředí není „nerůstová“ ekonomika jako taková, tím méně recese v růstové ekonomice. Jde o to přesvědčit širokou veřejnost, aby přijala ustálenou ekonomiku jako žádoucí normu politiky společnosti. Obecněji řečeno, jde o to podporovat ve veřejnosti vědomí rozsahu krize ohrožující lidstvo, přesvědčit lidi, aby opustili víru v tradiční ekonomická kritéria a aby namísto toho od základů nově uvažovali o různých činitelích, které zvyšují kvalitu života (s.81). (!!!!!)
Protože pak existuje šance – i když za výše popsaných okolností je velmi slabá - , že se lze vyhnout některým nejhorším následkům a, což zní ještě nadějněji, že v důsledku dlouhotrvajících diskusí a společenských experimentů se podaří vytvořit instituce, které budou lépe odpovídat základním potřebám a snahám člověka. (s. 186) (!!!!!)
Bez tohoto sílícího veřejného mínění, bez rostoucí nedůvěry k převládajícím postojům, které hlásají, že vše je více méně v pořádku nebo to lze s malými úpravami zlepšit, by se i malá naděje, která existuje, vytratila. (s. 189)
Budeme-li však chtít řídit svůj vlastní osud, pak naše volba nemůže být individuální, musí být kolektivní. Tato volba se tudíž nedá účinně uplatnit bez širokého konsensu o složkách dobrého života, konsensu, který v konečném důsledku vyplývá z našeho hlubšího poznání reality, z historické zkušenosti a z důkladných úvah a diskusí.
Můj jediný článek víry zní takto: Bude-li tu vůle, lze takového konsensu opravdu dosáhnout. Část pátá a šestá této knihy byly napsány v přesvědčení, že podstatné prvky dobrého života jsou přinejmenším rozpoznatelné a obecně uznávané. Jestliže se v tom mýlím, pak jsou vyhlídky skutečně chmurné. Každý bude žít pro sebe a nebude mít jinou volbu než nechat se unášet proudem jako nyní, s přáním všeho nejlepšího, ale obávaje se nejhoršího. (s. 57)
Je pravda, že kterékoliv alternativní uspořádání společnosti, které je očividně lepší než uspořádání existující, by bylo ihned přijato, kdyby je lidé plně pochopili a kdyby přechod nevyžadoval náklady a byl bezbolestný. Avšak projekt konkrétních zlepšení, který by byl uskutečnitelný, asi ještě dlouho nikdo nevymyslí, a kdyby jej přece jen vymyslel, bylo by zapotřebí mnoho úsilí a nákladů na to, aby se i ostatní přesvědčili o žádoucnosti takového projektu. Navíc by asi bylo třeba velkého úsilí a vysokých nákladů k překonání odporu vysoce organizovaných hospodářských kruhů nebo jiných zájmových skupin, ty myslí především na své vlastní bezprostřední ztráty, i když jsou si vědomy, že přijetí dané politiky by v dlouhodobé perspektivě bylo pro společnost výhodné.
Z toho vyplývá, že i vysoce atraktivní návrhy by zřejmě ztroskotaly pro nedostatek prostředků a podpory. Můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že blaho společnosti může být o mnoho menší, než jaká je jeho maximálně technicky dosažitelná úroveň. (s. 67 – 68)
„Prorůstové“ politické strany
Pokud jde o chování občanů, kteří ve volbách volí vlády zjevně oddané ekonomickému růstu, musíme si uvědomit, že možnosti volby jsou v kterémkoliv časovém momentu omezené, obzvláště při systému dvou stran. V moderních demokraciích jsou politické strany plně zaměstnány způsoby a prostředky, jak se udržet u moci nebo jak ji znovu získat. Jsou nutně konzervativní a zpravidla zaměřují své působení na běžné problémy – na zaměstnanost, ceny, zahraniční obchod, otázky průmyslu a celkového růstu. Nevyhnutelně myslí převážně na to, jak v příštích dvou třech letech budou jejich činy působit na voliče, po celou tuto dobu kalkulují s vlastními hodnoceními předsudků lidí, kteří je podporují, jakož i předsudky celé veřejnosti, jakoby to byla neměnná data. (!!!)
Jestliže navíc obě strany volí v závažných otázkách stejnou politiku – obě strany například vyznávají ekonomický růst a úzce pojatou ekonomickou efektivnost -, pak voliči prakticky nemají možnost volby. I za předpokladu, že většina obyvatelstva začíná nedůvěřovat konvenčnímu učení o ekonomickém růstu, představuje založení třetí strany nadlidský úkol, který vyžaduje čas, trpělivost, oběti a velké finanční a politické zdroje. (!!!!) Sama změna postojů a přesvědčení dosavadních straníků v základních otázkách je nevděčným a vyčerpávajícím úkolem. (!!!)
Problémy, které přetrvávají, jsou problémy, u nichž náklady na nápravu převyšují očekávané přínosy. (s. 67) (!??)
Současná průmyslová společnost považuje ekonomický růst na deformovaných trzích za svůj hodnotový základ
Pro liberální tržní systémy tvoří základ ekonomický růst, rostoucí produkce a spotřeba na hlavu, což může být v přímém rozporu s udržitelností a šetrným zacházením s přírodními zdroji. Vlivem nedokonalé soutěže a nepružnosti trhů základních potřeb je často preferováno luxusní zboží. Vznikají tak falešné potřeby, bez kterých mohou lidé žít. Přirozená potřeba lidí lépe žít získala zvrácenou podobu ve vysoké spotřebě.
Na základě těchto závěrů „humanističtí ekonomové“ (Lutz, Lux 1988) – vyslovili hypotézu, že trh chybuje jako mechanismus sociálně potřebné alokace – tvoří neustále tendence k nespravedlivému rozdělování, ne pouze individuálně, ale i globálně Sever – Jih.
Přímo opačný postoj k těmto problémům zaujímají neoklasici. Znají pouze odpověď podle které neregulovaný trh je nejlepší regulátor: „ponechme věcem volný průběh“. Navíc snaha o uspokojení vlastních osobních zájmů vede nejlépe a nejúčinněji ke zvětšení společenského užitku. Je to ekonomický růst, který způsobuje zlepšování v materiálních podmínkách, bez ohledu na stupeň nerovnosti a bez ohledu na jeho kolísání v čase. (???)
Nové pojetí hodnoty se opírá o vzácnost environmentálních statků a život podporujích systémů
Nové pojetí se prosazuje v chápání ekonomické hodnoty. Budoucnost bude patřit tomu ekonomickému systému, který zachová životní prostředí lidstva.(!!!?)
Těžištěm pro nové pojetí hodnoty se stává vzácnost životního prostředí jako taková.
…různé ekonomické nástroje mohou být řízeny a zapojeny do expertního hodnocení sociálně-ekonomického systému.
Určit některé nové netržní hodnoty životního prostředí nemusí mít praktický význam, jestliže nebudou zapojeny do ekonomického rámce. Odvrátit katastrofu znamená okamžitě zapojit hodnoty životního prostředí do hospodářského a ekonomického rozhodování – jedině toto je spolehlivá cesta k udržitelnému životu.(!!!!!)
Správně hodnotit statky životního prostředí znamená prosadit:
1) nové hodnoty – sociálně ekonomické paradigma;
2) nový informační systém – „úroveň účtování“;
3) působení hlavního směru a nových nástrojů pro hodnotovou realizaci.
Dvoje kleště: diktát mezinárodních korporací a spotřební očekávání voličů
Produkce rok od roku stoupajícího zisku je brána jako měřítko úspěchu, stagnace nebo ztráta zisku vede k problémům výrobce na trhu.
Průvodním jevem je koncentrace průmyslového a finančního kapitálu do nadnárodních společností, které na rozdíl od národních vlád působí globálně.
Politici průmyslově rozvinutých zemí jsou ve dvojích kleštích: diktátu mezinárodních korporací a spotřebních očekávání svých voličů.
„Až do této doby nedělala etika přinejmenším mnoho starostí lidem v řídící sféře politiky a obchodu. V nejlepším případě se dá říct, že ve veřejnosti existuje mlhavá etická reakce na otázky, které se týkají korupce, znečišťování životního prostředí a oné ekonomické koncepce, jež jako by zapomínala, že vznikla především proto, aby sloužila lidem.“
Zastupitelská demokracie je v krizi, neboť politické strany ve snaze vyhovět morálce a tlakům růstové společnosti jdou cestou nejmenšího odporu. A tak kolísají mezi sliby a vlivem ziskuchtivých lobby a očekáváními reklamou drážděných voličů – spotřebitelů.
„Pro úkoly, jež máme před sebou, už není demokracie ve své dnes praktikované podobě zvlášť vhodná.“ (Římský klub)
Komplexnost a technická povaha četných problémů nedovolují vždy voleným zástupcům lidu přijmout v pravou chvíli kompetentní rozhodnutí.
„Činnost politických stran se točí kolem volebních termínů a rivalit tak vydatně, že strany tím demokracii, které by měly sloužit, spíše škodí.“
V takto vypjaté atmosféře růstové společnosti se jako nejvyšší ctnost jeví lákání a přítomnost kapitálu a na druhé straně pak jako vítězství se bere zabezpečení základních potřeb pro systémem ožebračované sociálně slabé vrstvy společnosti.
A tak není divu, že skutečným svědomím společnosti se stávají občanské organizace. Nejsou zatížené touhou po volebních hlasech a jejich existence je často motivována konkrétními problémy, které se snaží popsat a najít jejich řešení.
Největším posláním je překonání apatie voličů jejich vzděláním, ekogramotností a zapojením do struktur nově se vytvářející otevřené společnosti.
V bohaté společnosti je spokojenost lidí, jak se vyjádřil Thorstein Veblen (1928), závislá nejen na přirozené nebo poznané užitečnosti zboží, které vlastní, ale i na statusové hodnotě spojené s tímto vlastnictvím. Obecněji řečeno – uspokojení, jež jednotlivci přinášejí jeho běžné výdaje, je závislé nejen na koupeném zboží, ale i na zboží kupovaném jinými. Ve vysoce vyvinuté konzumní společnosti nemá váhu jen absolutní příjem jednotlivce, ale také jeho relativní příjem – tedy jeho postavení v příjmové struktuře. (s. 86) (??!!)
Přesto na konci tunelu vytvořeného paradigmatem „akumulace bez konce“, snahou zvýšit zisk při snižování mezd, svítá naděje. V Japonsku spojením vlastnictví a práce se pracovní výsledek sám váže s nejnižší úrovní tvorby zisku – podnikání není řízeno akcionáři, ale „vedoucími zaměstnanci“, vybranými zaměstnanci zdola. Dříve než se omezí dividendy dělníků, omezí se dividendy jako takové. Vzniká nová kultura rozvoje, založená na osobnostních kvalitách (!!!!!) a nikoliv na hromadění zisku.
LITERATURA
Ezra J. Mishan – SPOR O EKONOMICKÝ RŮST - Nakladatelství Slon, 1994, 197 stran, (The Economic Growth Debate. An Assessment, 1977)
Bereme si víc, než Země stačí dávat - Alexandr Petrželka – Právo, 23. listopadu 2006, Věda a technika, s.3
NOVÉ POJETÍ HODNOTY - Josef Seják, Ing., CSc. – Přičlenění environmentálních statků do ekonomiky v době transformace na tržní hospodářství, 1993
TŘICÁTÝ DEN JE ZÍTRA - Ilja Šetlík - Hospodářské noviny, 2. dubna 1992, s.7
PŘEKROČENÍ HRANIC - Josef Vavroušek – Příloha Hospodářských novin, číslo 28, 25. listopadu 1994, Nad knihou Donelly a Denise Meadowsových a Jorga Randerse