Marek Hrubec
(Centrum globálních studií)
Zatímco na počátku devadesátých let převažovala atmosféra optimismu a naděje v politické, ekonomické a další změny, v současné době vystihuje ducha doby nespokojenost, hněv, deziluze, pesimismus. První období bylo provázáno s pokusy o demokratizaci, současné období poodhaluje pozadí (kvazi)demokratizačních procesů a odkrývá struktury ekonomické a politické moci: asociální a korupční praktiky nacionálního a transnacionálního kapitalismu. Není proto překvapující, že se lidé stále více ptají, jaké existují postkapitalistické alternativy.
Postkapitalismus přitom lidé vnímají mnoha různými způsoby. V zásadě je můžeme rozlišit pomocí dvojího porozumění předponě post-. V prvním pojetí předponu ve slově postkapitalismus vnímají podobně jako ve slově postmodernismus. Ten sice v 70. letech kritizoval rigidnost moderních forem společenského uspořádání a myšlení, ale po jisté proměně dospěl v 90. letech k překročení a zároveň zachování určitých momentů moderny v její restrukturované podobě. Prefix post- zde znamená významnou přeměnu, ale zároveň zachování prvků původního modelu.
V druhém pojetí lidé chápou post- v termínu postkapitalismus radikálněji, a to ve smyslu, v jakém ho vnímají ve slově postkolonialismus, tj. jako odmítnutí. Kolonialismus byl negativním jevem, který je nutné zcela odmítnout a dostat se k jinému systému. Restrukturalizace není možná, je nutné nahradit dosavadní systém systémem novým.
Ačkoli mnoho lidí již ví, zda chce kapitalismus přeměnit nebo zcela odmítnout, někteří další nespokojení lidé se zatím nepřiklánějí ani k jedné z těchto variant. Odhodlali se ale už uvažovat o alternativách a začínají si utvářet názory alespoň na dílčí řešení. Ať už je jejich stanovisko to či ono, všechny spojuje potřeba získat dobrý přehled o různých ekonomicko-politických alternativách.
Alternativy mohou být náročné na uvažování, ale jejich základní východiska jsou jasná. Příkladem může být úvaha o demokracii v oblasti politiky a ekonomiky. Zatímco je obvyklé hovořit o větší demokratizaci v politice, obdobná úvaha většinou chybí v oblasti ekonomiky. Jak je možné, že v ekonomice se lidé spokojují s hierarchickou strukturou řízení a s nemožností zaměstnanců rozhodovat o řízení podniků? Jinými slovy, jak je možné, že v politice chtějí demokracii, a v ekonomice tolerují diktaturu? Proč si nechají líbit ekonomické autoritářství a sociální nespravedlnost?
Ekonomickou demokracii je možné realizovat v různých modelech. Předně je ale třeba říci, že většina lidí dnes neuvažuje o návratu k modelu ekonomického uspořádání, který se realizoval v tzv. reálném socialismu před rokem 1989. Jedním ze dvou pilířů tohoto režimu – státní vlastnictví výrobních prostředků (zjednodušeně ře- čeno podniků) – sice na první pohled byl spojen s občany, kteří by měli mít možnost demokraticky zasahovat do ekonomiky, ale občané neměli skutečný výkon vlastnictví, které bylo de facto v rukou stranických elit. V tomto smyslu se tedy jednalo jen o formální kolektivní vlastnictví, nikoli o skutečnou ekonomickou demokracii, v níž by občané o svém vlastnictví mohli rozhodovat. Druhým pilířem, který stojí v opozici k trhu, je státní plánování elitami, jež se v praxi ukázalo jako rigidní a nevýkonné.
Jaké jsou tedy modely skutečné ekonomické demokracie? Za prvé, Parecon, tedy participativní ekonomika, odmítá jak trh, tak plánování elitami a je založena na demokratickém vytváření plánů občany samými.1( Albert, M., Parecon. Life After Capitalism. London, Verso 2003) Zatímco centrální plánování státními byrokraty poskytovalo v minulosti podíl na ekonomickém rozhodování jen malé elitě politiků a expertů, participativní ekonomika umožňuje, aby se do rozhodování zapojili všichni občané, tedy rovnost v ekonomickém rozhodování. Lidé mají možnost vyjádřit názory o svých potřebách a přáních a na jejich základě formulovat ekonomické projekty a společně celkový rozvrh hospodářství, v němž spolu zároveň existují různé formy vlastnictví, s převahou různých forem skutečného kolektivního vlastnictví, ovšem nikoli jen formálního jako v systému státního socialismu. Občanské rozvrhování hospodářství by v komplexní moderní ekonomice samozřejmě vyžadovalo rozhodování důsledně podložené projednáváním jednotlivých kroků s experty na různé problematiky a s vedením podniků, aby rozhodnutí zaměstnanců probíhala s potřebnou znalostí věci. Kritici participativní ekonomie však namítají, že občanské plánování ekonomiky by bylo velmi komplikované a neefektivní, protože lidé by ani po poradě s odborníky nebyli kvalifikovaní natolik, aby byli schopni artikulovat své představy o budoucí poptávce zboží a služeb.
S participací občanů v ekonomice v některých verzích Pareconu úzce souvisí také řešení nerovnosti v oblasti dělby práce na méně a více společensky atraktivní. Každý člověk by měl v Pareconu mít svoji práci rozdělenou mezi více profesí a vykonávat méně a více atraktivní povolání (například ráno uklízet, v poledne vařit a odpoledne svobodně bádat) nebo vykonávat případně jen jednu práci středně společensky ceněnou. Takováto rovnostářská dělba práce by však byla náročná, neboť by od většiny lidí vyžadovala schopnost vykonávat více profesí. Pokud by nedošlo k rozšíření tohoto modelu do dalších zemí, menší dělba práce s následnou menší efektivitou pracovníků by vedla k ekonomickému oslabení země v konkurenci s dalšími zeměmi, které by byly výkonnější.
Jelikož Parecon klade velké nároky na schopnost občanů provádět ekonomické plánování a na jejich schopnost obstát ve více profesích, je tento model pro mnoho občanů méně představitelný a proto také méně realistický. Realističtějším modelem, i když patrně méně spravedlivým, je druhý model ekonomické demokracie: podniková ekonomická demokracie. Tento model počítá na rozdíl od Pareconu s plánováním jen ve velmi omezené míře a většinu prostoru ponechává trhu, i když mu není ponechán zcela volný průběh, neboť je regulován ve jménu sociální spravedlnosti.
Tento druh ekonomické demokracie předpokládá různé formy kolektivního vlastnictví. Na jedné straně bude odstraněna situace, kdy by větší podniky byly drženy v soukromém vlastnictví a v důsledku toho by vlastníci mohli ovládat nevlastníky/zaměstnance, neboť soukromé vlastnictví je způsob panství. Na druhé straně tento vlastnický druh ekonomické demokracie nepracuje s významným nebo žádným podílem státního vlastnictví vý- robních prostředků. Vychází z toho, že spolu budou na trhu soutěžit různé podniky, jež budou drženy v různých formách kolektivního vlastnictví většinou na úrovni nižší, než je vlastnictví státní. Jako příklad mohou sloužit družstva, která existují i dnes, i když pouze v malém množství. Více populární jsou v současné době družstva bytová. Model družstevnictví byl však velmi rozšířen za první republiky, v období jejího konce bylo v Československu kolem 10 tisíc družstev (výrobních a spotřebních). Jedním z nejúspěšnějších příkladů je mondragonský experiment ve Španělsku, který zahrnuje nejen vlastní družstevní podniky na výrobu sporáků, strojírenských nástrojů a mnoha dalších výrobků, ale také školy, výzkumná střediska a jako spojující centrum družstevní banky.2( MacLeod, G., From Mondragon to America. Experiments in Community Economic Development. University College of Cape Breton Press, Sydney 1997) Celý komplex se rozrostl na 53 tisíc družstevníků, z nichž je mnoho žen ve vedoucích pozicích. Oproti většině současných podniků, v nichž je většina žen různými způsoby diskriminována a za stejnou práci bere menší plat než muži, se v Mondragonu prosazuje větší spravedlnost mezi muži a ženami. Komplex je přitom se svými výrobky úspěšný i za hranicemi Mondragonu a Španělska, své výrobky prodává po celé Evropě, Latinské Americe nebo Číně. Po negativních důsledcích finanční krize v USA, zejména po ztrátě miliónů pracovních míst, podepsal mondragonský komplex smlouvu s největšími americkými automobilovými odbory a začal ve spolupráci s nimi budovat podobný družstevní komplex v USA. Družstevnictví ani v prvorepublikovém Československu, ani v Mondragonu sice nepředstavuje celostátní nebo makroregionální model, s jakými počítá podniková ekonomická demokracie, je ale inspirativním a následováníhodným příkladem.
Dalším druhem kolektivního vlastnictví mohou být městské, krajské a případně i státní podniky (a za určitých právních pravidel také podniky nadnárodní) a další druhy společného vlastnictví, v nichž občané mohou skutečně vykonávat řízení a nejsou ve výkonu svého vlastnictví nahrazováni politickými a byrokratickými elitami. Každý zaměstnanec má jeden hlas.
Předností podnikové ekonomické demokracie je její realističnost, neboť její prvky – podniky v různých formách společného vlastnictví – jsou již dnes v menší míře realizovány a mohou být postupně rozvinuty do měřítka, v němž by už nešlo pouze o doplněk současného systému, ale v němž by se tyto dosud marginalizované prvky staly většinovým druhem vlastnictví a tudíž pilířem nového systému. Nevýhodou tohoto systému je, že trh stejně jako v současném systému produkuje v důsledku konkurenčního prostředí značné nerovnosti mezi družstvy a dalšími podniky a tyto nerovnosti se pak přenášejí do nerovných a konfliktních vztahů mezi zaměstnanci.
Významným doplňkem a korekcí tohoto modelu vlastnické ekonomické demokracie může být participativní rozpočet, který občanům umožňuje rozhodovat nejen o zvolení politika, strany a jejich programu, ale také o rozpočtu nebo alespoň části rozpočtu vesnice, města nebo kraje.3 (V současné době existuje participativní rozpočet ve více než 2000 městech, krajích či institucích v Brazílii, Německu, Francii a dalších zemích.)Participativní rozpočet je schopen odstraňovat nedostatky v rozhodování politiků, kteří často upřednostňují své soukromé zájmy před zájmy veřejnými. Zároveň redukuje nedostatky (nerovnosti a napětí) vytvářené trhem. Pokud občané rozhodují o politických programech a zároveň rozhodují o nasměrování rozpočtu podniků, odstraňují tím alespoň v malé míře napětí mezi nimi, neboť takto fakticky vymezují hranice nerovností. Participativní rozpočet by spolu s dalšími prvky tohoto modelu mohl vytvářet jakýsi přechodový model mezi ekonomickou demokracií vlastnickou a samosprávnou.
Model, který zmíněné napětí mezi podniky na trhu a následně mezi lidmi skutečně významně odstraňuje, je právě třetí model ekonomické demokracie: samosprávná ekonomická demokracie. Na tento druh demokracie bych rád položil důraz, neboť se mu v tomto semestru v rámci pěti seminářů nejvíce věnujeme v návaznosti na překlad knihy Davida Schweickarta Po kapitalismu: ekonomická demokracie.4 (Schweickart, D., Po kapitalizme: ekonomická demokracia. Bratislava, Vydavatelstvo Slovenských spisovateľov 2010.) Jedná se sice o model organizačně náročnější než ten předchozí, protože komplexním způsobem odstraňuje zmíněné napětí, ale zároveň jde o velmi realisticky pojatý model, který by pro občany nebyl obtížný na pochopení a uskutečnění. Obsahuje tři základní prvky: trh, zaměstnaneckou samosprávu a společenskou kontrolu investic.
Co se týče zaměstnanecké samosprávy, každý zaměstnanec má jeden hlas jako v předchozím modelu. Zaměstnanci vytvářejí zaměstnanecké rady, v nichž se radí a ve spolupráci a po poradě s vedením podniku přijímají rozhodnutí. Aby však zaměstnanci neusilovali v konkurenčním prostředí trhu pouze o zisk svého vlastního podniku na úkor podniků druhých a nevytvářeli tak velké nerovnosti, v tomto modelu své podniky nevlastní, vlastnictví podniků je společenské na vyšší rovině než podnikové, zejména na státní.
Zaměstnanci však plně podniky řídí a rozhodují o rozdělení zisku mezi sebe. Jelikož si mezi sebe mohou rozdělit celý čistý zisk, mají motivaci řídit podnik efektivně. Zaměstnanci však nemohou prodat kapitálový základ a rozdělit si zisk z něj mezi sebe. Jelikož musejí kapitálové jistiny ponechat, nemohou podnik „vytunelovat“. Zrovna tak jako v politické demokracii nemohou prodat svůj hlas při parlamentních volbách a stát se v oblasti politiky poddanými nebo otroky, v ekonomické demokracii nemohou prodat svůj podíl na ekonomickém rozhodování a stát se otroky na pracovišti.
Při správě kapitálového základu se samozřejmě počítá s určitým odpisovým fondem a s investicemi na opravy a získání nových prostředků výroby a služeb. Pokud nějaký podnik není efektivní a nevytváří výsledek na úrovni minimální mzdy, musí být – po určitých časově a finančně limitovaných pokusech o jeho revitalizaci – uzavřen. Zaměstnanci, kteří z tohoto podniku odejdou, pak získají stejná práva – jeden zaměstnanec, jeden hlas – v jiném podniku, v němž s pomocí společnosti budou moci získat nové místo.
Každý podnik platí daně, které se odvádějí do společných investičních fondů. Společenská kontrola nad investicemi se uskutečňuje prostřednictvím těchto fondů, které jsou spravovány veřejnými bankami. Tyto banky umožňují návrat financí do ekonomiky na základě ekonomického rozhodování občanů v jejich spolupráci s politiky a odborníky na jednotlivé rezorty a jednotlivé oblasti výroby, služeb atd. Toto společné rozhodování o investování prostředků do jednotlivých podniků nebo do zakládání nových, společně s regulací a korektivními intervencemi do neefektivních podniků, je sice společným, ale pouze rámcovým projektem občanů, ale není celkovým plánováním, neboť je respektována role trhu v tomto systému.
Souhrnně lze říci, že zatímco první model Parecon klade důraz na občanské plánování, druhý model podnikové ekonomické demokracie naopak připouští nahodilosti trhu. Třetí model samosprávné ekonomické demokracie je z tohoto hlediska prostřední cestou mezi těmito dvěma póly, neboť sice také připouští trh, ale zavádí společenskou kontrolu nad investicemi. Rozdíl mezi podnikovou a samosprávnou demokracií spočívá navíc v tom, že podnikový model sice umožňuje kolektivní vlastnictví v podnicích, konkurence mezi podniky v tržním prostředí však vytváří konflikty a nerovnosti mezi podniky a tím i mezi lidmi. Oproti tomu samosprávný model umožňuje zaměstnancům rozhodovat o celém zisku, ale kapitálový základ podniků je spravedlivě spravován všemi občany a nikoli jen zaměstnanci jednotlivých podniků, kteří by mohli egoisticky dbát jen o zájem svého podniku. I když se zřejmě zdá být Parecon spravedlivým nejvíce a podniková demokracie nejméně, z hlediska praktické realizovatelnosti v současné době si na tom patrně stojí naopak podniková demokracie nejlépe a Parecon nejhůře. Samosprávná demokracie je pak z obou hledisek umístěna někde uprostřed mezi modelem prvním a druhým.
Různé druhy ekonomické demokracie, ať už jsou nazývány demokratickým socialismem či jinak, mohou samozřejmě zahrnovat ještě další prvky, které jsem musel v tomto krátkém příspěvku nechat stranou. Některé uvedené návrhy na demokracii v ekonomice mají již své komplexní historické paralely, včetně pokusů o zavedení prvků ekonomické demokracie v Československu v 60. letech, poté v druhé polovině 80. let a opět na počátku 90. let. Ačkoli žádná z těchto snah nevyústila v rozvinutou realizaci, stávají se dnes Ota Šik, Jaroslav Vanek a další významné osobnosti opět inspirací pro současné a budoucí uspořádání ekonomiky.
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že při prosazování ekonomické demokracie nejde pouze o ni samou, ale také o to, že politická demokracie pro svoji skutečnou realizaci vyžaduje demokracii ekonomickou. V tomto smyslu je požadavek ekonomické demokracie formulován také v návaznosti na požadavek demokracie politické, která však sama není zatím dostatečně realizována. Rozvinutí politické demokracie přitom vyžaduje zapojit do politiky více prvků v podobě referenda, občanské iniciativy, deliberativní demokracie a dalších motivů, které mohou zpětně opět posílit ekonomickou demokracii a tím i sociální spravedlnost.