Hic Rhodos – hic salta!
Vzpomínám si na starý válečný/protektorátní vtip. Adolf Hitler vstoupí do Napoleonovy hrobky a polohlasem mrtvému vojevůdci vypočítává své vojenské úspěchy. Když skončí, Napoleon se ho zeptá: „A v Rusku, v Rusku už jsi byl?“ Hitler se pochlubí, že Rusko právě napadl a do zimy chce být v Moskvě. Napoleon odpoví: „Tak to se na to vykašli a pojď si lehnout vedle mne.“
Pro marxisty je „ruským tažením“ každý pokus popsat, jak konkrétně by měla vypadat a fungovat nejprve socialistická a později komunistické společnost. Ano – dozadu, do minulosti, to se to brousí ostrovtip. To se to dělají geniální analýzy a vyvozují závěry. Ale tady je Rhodos, tady skákej. Dej do ruky těm osobám, které mají v budoucnu spojovat všechny nespokojené, nějaký podrobný návod či popis toho, jak to bude v budoucnu fungovat, až se jim podaří svrhnout „ten starý, podlý svět“.
Já to tedy zkusím. A řeknu vám, že to je jeden z hlavních důvodů, proč se mi tak moc a moc nechce umřít, i když tabulkově už bych to měl udělat. Že se nikdy nedozvím, jestli jsem se – alespoň trochu – trefil. Ale troufnu si jen na tu první etapu – tedy na socialismus. Ta druhá (komunismus) je na mě příliš daleko – tam asi nedohlédnu.
A jen si dovolím připodotknout, že času je málo a voda stoupá. To otevřené dějinné okno nebude nadarmo otevřeno příliš dlouho a dokořán. Teď je čas shromáždit všechny, jimž se nechce zbůhdarma umřít ve jménu nadnárodních finančních monopolistů. Zakrátko už to nepůjde a můj manifest nebude posmutnělým, ale i smutným a hlavně zbytečným. A než se nějaké jednobuněčné organismy (pokud alespoň ty přežijí) dopracují k našim problémům, nebude po naší civilizaci ani památky.
Vstupní podmínkou je vytvořit důsledně mezinárodní (nadnárodní) strukturu, jež by se stala nositelkou změny. Věcně jde o vybudování platformy pro nestalinské proudy marxismu, které ovšem byly po dlouhá léta potlačovány, zamlčovány, pomlouvány atd. Přitom lze přitakat závěrům, ze kterých vychází čtvrtá internacionála – totiž že sovětsko-stalinský model třetí internacionály selhal, zhroutil se, a tím diskreditoval i celý marxismus. Proto nemá smysl na něj navazovat, ale je nutno vrátit se zpět ke kořenům, k původnímu učení, nezkreslenému Stalinem a jeho partou. Bude poměrně obtížné dát dohromady tento druhý vývojový proud uvnitř marxismu, který snad naposledy ještě zkoušeli rozpracovat Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová (a pak již se rozptýlil do útržků v pracích Sartra, Lukácse atd.).
Ale nesmí se jednat jen o nějakou úzkoprsou sektu – vedle tohoto pevného marxistického jádra by sem měly být přizvány jakékoli ostatní proudy, splňující dvě podmínky – chtějí změnu a marxistické řešení jsou ochotny považovat alespoň/přinejmenším za alternativu. V žádném případě by dveře neměly být zavřeny ani pro přeživší komunistické strany, jež se sice (většinou s ohledem na nejstarší a nejkonzervativnější část své členské základny) formálně od sovětsko-stalinského modelu dostatečně nedistancovaly, ale jsou schopny návrat od komunistické bojechtivosti k „upgradovanému“ Marxovu učení překousnout.
Základním zadáním pro tuto strukturu budiž to, jak ve 21. století vybudovat a řídit efektivní a sociálně spravedlivý Campanellův22) „sluneční“ stát (resp. svět).
Procedurálně bude patrně nejobtížnější tuto novou „internacionálu“ zřídit, a to ze zdánlivě malicherného důvodu. Stát, který připustí na svém území vznik či existenci takovéto mezinárodní organizace, riskuje (s vysokou mírou pravděpodobnosti), že se ocitne na seznamu zemí podporujících terorismus. Protože příslušní analytici nejmenované velmoci vědí, že sovětsko--stalinských pohrobků není třeba se bát – ti jsou a budou zdiskreditováni na dlouhá staletí. Stejně tak se není třeba bát pohrobků Lva Trockého (sdružených ve čtvrté internacionále), když někde podporují nějakou opozici. Možná, že jim na to občas i přispějí. Ale pokud by se snad někdo odvážil oživit myšlenku čistého marxismu bez sovětsko-stalinských deformací (a tím i diskreditací), bude okamžitě označen za lovnou zvěř č. 1.
Z organizačního hlediska bude nutno zohlednit 21. století. Opravdových nesovětsko nestalinistických organizací (stran, hnutí, klubů, sdružení atd.) bude na světě patrně poměrně málo. Proto by bylo krokem do prázdna vyhradit právo na členství jen „právnickým osobám“. Odhaduji, že přes 90 % potenciálních zájemců se najde někde v „cloudu“, na sociálních sítích atp. Proto bude nutno vedle členských právnických osob vytvořit i jednu virtuální, v rámci níž by své členství realizovali tito „solitérní“ jedinci s tím, že pokud se na určitém teritoriu poznenáhlu vytvoří dostatečná skupina vzájemně komunikujících a spolupracujících osob, postupně se přetaví z virtuální party do reálné právnické osoby (politického hnutí) podle běžného práva a z virtuální základní organizace vypadnou.
Finanční stránka bude též poměrně obtížná – na klasické financování pomocí stranických příspěvků a lepení známek do průkazky je patrně vhodné zapomenout hned v úvodu. V úvahu by spíše přicházela nějaká vhodná nadace (či jiná forma neziskové organizace), jež by mohla získávat nejrůznější dary a příspěvky, neboť celý program jak nadace, tak oné „internacionály“ je přece zaměřen na vytvoření modelu, podle kterého by se na zemi žilo lépe a spravedlivěji.
První krok „revoluční“ přeměny by teoreticky mohl proběhnout nenásilnou formou, kombinací masových protestů obyvatel ve všech ekonomicky významnějších zemích a volebního úspěchu jejich hnutí v parlamentních volbách. Ale bohužel tuším, že to tak klidně nepůjde, protože finanční monopolisté drží v ruce všechny mocenské nástroje a asi je použijí. Samozřejmě nejprve preventivně, aby vše rozeštvali a onen proces (o němž je jasné, že jej nelze zastavit), alespoň rozložili a zdrželi.
Ale pokud jim to nevyjde, mají pořád ještě v ruce veškeré páky/nástroje moci. Spektrum toho, co mohou udělat (a asi udělají) pro to, aby onen obrodný proces zastavili, je obdivuhodně široké – mohou nechat vypuknout nějakou nesmyslnou válku, vyhlásit stanné právo, všechny muže povolat do armády atd. Mohou nechat svrhnout civilní vládu (klidně i tu dosluhující, ne tu novou) a vyhlásit vojenskou diktaturu. Mohou využít „toho starého svinstva“ v podobě práva, šitého jim na míru, a nechat vítězné hnutí rozpustit, zakázat, jeho členy kriminalizovat. Mohou naopak předstírat „sametové“ předání moci, aby hned vzápětí paralyzovali fungování základních společenských funkcí (může se zhroutit měna, mohou přestat fungovat dodávky energií a vody atp.). Nebo mohou individuálně diskreditovat, vydírat či fyzicky zlikvidovat reprezentanty onoho obrodného hnutí s cílem ho roztříštit a zbavit ho vlivu. Je milion technik, jimiž se dá škodit. Proto možná bude na počátku zapotřebí částečně použít nějaké silové prostředky – nevím jaké, a mám z toho strach.
Poznámka: Samozřejmě, že z hlediska akademicko-ideového by prohravší finanční monopolisté a jejich spřeženci neměli dělat vůbec nic (neboť jsou-li neméně pevně – jako V. Klaus starší – přesvědčeni o naprosté neživotaschopnosti kolektivistických koncepcí), měli by umožnit, aby se ten pokus znemožnil sám.
Druhým krokem by nemělo být žádné „rozbíjení státu“, žádná diktatura ani vláda rad/sovětů. Druhý krok by měl být realizován formou několika „dekretů“, jež by však byly řádnou součástí právního systému. Jejich cílem by mělo být zespolečenštění (patrně ve formě znárodnění) všech významných finančních institucí, zejména bank a investičních fondů a stanovení nového systému jejich řízení (viz dále).
Dalším klíčovým krokem by muselo být „přepólování“ ekonomiky ze ziskově orientované na ekonomiku sledující produkci užitných hodnot a uspokojování reálných životních potřeb. Myslím tím úpravu práva v tom smyslu, že pokud vedení podniků, koncernů a korporací pod tlakem zespolečenštěného finančního sektoru reorientuje řízení ze ziskového kritéria na produkci užitných hodnot, nemůže být žalováno pro „mismanagement“ ani podle práva občanského, obchodního, trestního či mezinárodního.
Navazujícím opatřením, jež ale nemusí být provedeno hned v samém počátku, je vyřešení problému drobných střadatelů v zemích, kde neznají veřejné důchodové pojištění a kde si obyvatelstvo akumuluje prostředky na „důchody/penze“ investicemi do právě znárodněného/zespolečenštěného finančního sektoru. Cestou je „slití“ znárodněných akcií/obchodních podílů na finančních institucích do nějakého (do nějakých) Government Pension Fund /Fund for Future Generations/ Heritage Savings Trust Fund apod. Ty názvy jsem si nevymyslel – tak se opravdu jmenují již nyní existující státní fondy v Norsku, Kuvajtu a v Albertě (Kanada). A podotýkám, že prosperující – takže pořád žádný skok do tmy, žádné nevyzkoušené revoluční fantazie.
Poznámka: V této etapě nelze zapomenout na minové pole v podobě monetární krize. Většina toho, co lidé považují za peníze (abstraktní poukázky na směnu za nějakou reálnou hodnotu) je –a i po socialistické revoluci bude – bez reálného krytí. Skokové narovnání (řítivé znehodnocení peněz) by sice bylo z ekonomického hlediska správným krokem, ale z politického hlediska absolutní a neodvratnou sebevraždou. Tento přechodný proces ještě čeká na své teoretické (a následně praktické) zpracování.
Dalším opatřením (jež je oproti tomu předešlému akutní hned na počátku) by patrně muselo být určité – časově omezené – zavedení kontroly nad hromadnými sdělovacími prostředky. Žádná cenzura v tom smyslu, že se nesmí napsat: „představitel hnutí X. Y. je blbec“. Když se to mohlo psát před volbami a nevadilo to, proč by to mělo vadit po volbách? Mělo by jít jen o ochranu proti poplašným zprávám (česky „fake news“), které v citlivém přechodném období mohou nadělat větší škodu než výbuch bomby. Stačí jen vzpomenout na to, co udělalo s národem v roce 1989 Zifčákovo23) předstírání, že je mrtvý student.
Poté však přijde na řadu velmi obtížná etapa, a to personální obsazování klíčových funkcí ve státní správě a ekonomice – zejména ve znárodněných bankách a investičních/kapitálových fondech. Zde hrozí ona „Djilasova past“ v podobě vzniku nové třídy. Proto by měl být klíč asi takový:
Odborné vedení podniku – ředitel, náměstci atd. Jediným kritériem je odbornost a cosi na úrovni „bezpečnostní prověrky“. Za žádného režimu či formace nesvěříte kupř. funkci ředitele vodárny člověku, který už se v minulosti několikrát pokoušel otrávit studny, nebo funkci ředitele banky chronickému defraudantovi.
Představenstvo – jehož úkolem však není plést se do běžného řízení podniku řediteli, nýbrž vidět dál, vidět za roh, tvořit strategie do budoucnosti atp. Zde už jsou dvě kritéria – odbornost pro daný obor podnikání a schopnost pracovat i podle jiného než ziskového kritéria. Jde o důležitou změnu (vyšší kvalifikaci), neboť řízený podnik už není jenom „strojem na peníze“. Ziskovost, resp. neztrátovost, je sice conditio sine qua non, ale není cílem (je opravdu jen podmínkou).
Cílovou orientací podniku je produkovat užitné hodnoty – to, co lidé opravdu potřebují. Pseudopotřeby – tedy věci, jež se vyráběly jenom pro zisk a poptávka po nich se generovala uměle – se mohou s klidem přestat produkovat a uvolněné kapacity lze nasměrovat tam, kde ještě reálná poptávka není uspokojena. Proto jsem v popisu oné budoucí revoluční strany (tedy hnutí) kladl takový důraz na zázemí poskytované jednotlivým proudům, které se pod jeho deštníkem sejdou. Už tam je zapotřebí přesívat lidská individua, poskytovat jim informační servis a možnost odborného růstu, aby pak bylo kam sáhnout, až bude potřeba řídících kádrů.
Aby se z členů představenstev nezapočala generovat ona Djilasova „nová třída“, bude muset být mandát/kontrakt časově omezený, o získání nového mandátu zde či jinde bude nutno soutěžit ve veřejných konkurzech a klíčovou roli bude hrát závěrečný atest daného člena představenstva, vystavený dozorčí radou.
Dozorčí rada – zde přijdu možná s nějakým velmi neobvyklým řešením. Podle mne by bylo možno členy dozorčích rad (jako opravdu kontrolního orgánu, který se nebude smět plést do práce představenstva, natož pak ředitele) vybírat losem (náhodným generováním ze souboru zletilých, svéprávných, kteří nemají soudem vyslovený zákaz výkonu funkce). Hlavním důvodem je opět prevence vzniku Djilasovy „nové třídy“. Druhým důvodem – který mne vede i k úvahám, aby i parlament státu a zastupitelstva větších celků byly obsazovány obdobným způsobem – je oslabení „partajnictví“, jež shledávám už pro 21. století (a natož dále do budoucnosti) přežilou formou. Formou, která v době možností elektronické komunikace v reálném čase, a tím velmi plochých řídících struktur, spíše překáží a působí mimosystémově – spíše jako lobbistická skupina, a někdy až jako mafie.
Na obvyklou námitku, že takovýto systém výběru vynese do funkcí řadu lidí, kteří o ně nemají (nebudou mít) zájem, anebo lidí, kteří sice zájem mít budou, ale jsou zcela nekompetentní, mohu reagovat jen tak, že je to v každém případě menší zlo, než kdyby se v důsledku jiného výběru vytvořila „nová třída“ a nově budovaný model by zdegeneroval. Vedle toho se dá předpokládat, že lidé bez zájmu o vylosovanou funkci ji (kupř. ze zdravotních nebo rodinných důvodů) ji prostě odmítnou a na jejich místo nastoupí opět nepředvídatelným způsobem vylosovaní náhradníci. Handicap osob nekompetentních by se dal kompenzovat zřízením podpůrného mechanismu, který by jim poskytoval odborný servis. Jen pro ilustraci: mohlo by se to jmenovat kupř. „Úřad státního auditora“, který by pracoval výhradně na objednávku oněch „nekompetentních“ (všimněte si prosím, že umístěných jen v kontrolních, nikoli řídících funkcích) a s příslušnou odborností by prověřoval jejich podezření, domněnky, ale i třeba vyslovené blbosti atp.
Po provedených personálních změnách už by bylo možné pomocí existujících nástrojů řízení (není nutno nic rozbíjet ani tvořit žádné paralelní struktury) provést poměrně klidný manévr přesměrování ekonomiky tak, aby se opět vrátila k potenciálu. Není příliš důležité, kterým z dílčích kroků začnu, protože všechny by měly být realizovány víceméně současně.
Jako první kupříkladu použijme redukci absurdních výdajů na zbrojení. Pokud se opravdu budeme nacházet v situaci, že „revoluce“ zvítězí naráz ve všech významnějších ekonomikách světa (jejichž životním zájmem bude spolu co nejlépe vycházet a pomáhat si), prudce poklesne riziko třetí světové války. Budou-li hrozby nějakých válečných konfliktů přetrvávat, půjde spíše o lokální/regionální rozměr. Úměrně tomu bude možno omezit zbrojní výdaje. Jednak pro to, že vlastně nebude proti komu tak moc zbrojit, ale hlavně pro to, že o to zbrojení nikdo nebude stát – nikdo za ně a pro ně nebude lobovat, nikdo nebude korumpovat či vydírat politiky, aby pro další a další zbrojní výdaje zvedli ruku. Přeorientované vedení zbrojařských koncernů prostě nebude mít v cílovém zadání maximálně vytunelovat veřejné rozpočty prostřednictvím výdajů na zbrojení. Jejich úkolem bude konverze k civilní výrobě anebo útlum.
Problém tak bude asi jenom v odporu armád. Jen po prohrané válce se občas stane, že armáda se s úlevou sama rozpustí a vojáci jsou šťastni, že mohou jet domů. Ale chcete-li rozpouštět armády, jež nic neprohrály, protože už léta a léta nebojovaly, může to skončit moc špatně. Dovoluji si připomenout citát z filmu „Pane, vy jste vdova“, kde J. Sovák v roli krále říká astrologu Hamplovi: „To víte, člověk se rozhodne rozpustit armádu jen jednou za život.“
Vydalo by na samostatnou publikaci, zabývat se tímto problémem. Z hlediska třídního ukotvení jde v případě vojska (pokud je zrušena povinná vojenská služba a vojsko je v zásadě „profesionální“) o skupinu lidí, která se prodává stejně jako ostatní proletáři. Ale protože jde v rámci husitské terminologie o „lid polem pracující“, tedy o lidi, kteří mají dáno do vínku zabíjet a starat se o to, aby sami nebyli zabiti, vytvářejí si svébytný svět. V rámci něj se hlavně nedá věřit „civilům“. Takže pokud bude během „revoluce“ nutno odstavit od moci finanční monopolisty, kteří klidně zdrhnou a zašijí se někam do klidu, zbude tu armáda, jež se bude bát. A to je to nejhorší proti snaze pokusit se udělat revoluci „sametově“24).
Takže se vracím zpátky k úkolům a posláním onoho hnutí, jež spojí všechny nespokojené a pomůže jim najít cíl, kam se odtud (kde už se nedá žít) máme dostat, aby bylo lépe. To hnutí by mělo – zatím nevím jak, resp. jakou formou, být v intenzivním kontaktu s brannou mocí. A vysvětlovat, že zmaření tisíců nebo milionů životů mladých kluků v nějakých zástupných válkách, jejichž jediným smyslem je udržení pozic finančních monopolistů, asi nebude to pravé, k čemu je branná moc určena.
Proto se znovu vracím k tomu, že možná nějaké to silové řešení na počátku revoluce bude nutné a stejně tak i ta kontrola masmédií. Stačí jen, aby se v předvečer hlasování v parlamentu o útlumu zbrojení rozšířila „fake news“, že na nás zaútočí mimozemšťané, a celé to hlasování je v tahu.
Ale pojďme dál – manévrů, jež mají přivést ekonomiku zpátky k potenciálu, je samozřejmě víc. Jako další mne napadá zrušení přímo astronomických výdajů na konkurenci – tedy reklamu, propagaci, budování „brandu“, ochranu známky a značky, etc. Všechny tyto výdaje mají smysl v podmínkách ziskově orientované ekonomiky, kde lze i měřit jejich účinnost – kolik jsem na ně vydal a o kolik se zvýšila masa nadhodnot/zisku, kterou jsem pro sebe urval. Bude-li ekonomika reorientována podle jiných kritérií, ztrácejí smysl.
V této souvislosti se obvykle objevuje námitka, že pokud se onen bratrovražedný boj na trhu jednotlivých komodit zruší a nahradí se čímsi, jako je plánované hospodářství, dojde k zakonzervování nějakého nahodilého, momentálního stavu a zatne se tipec rozvoji. Když prostě budu mít jistých svých pár procent trhu, tak proč bych se snažil?
Takhle hloupě, jako se to dělalo za starého režimu, to samozřejmě nemyslím. To byl postup, kdy se na Státní plánovací komisi (na základě údajů z FSÚ) určilo, že příští rok bude poptávka po 10 000 kusech výrobku X, a tak se jeho výroba rozepsala do plánů jednotlivých výrobců podle jejich výrobní kapacity. A když to nestačilo, dostalo federální ministerstvo zahraničního obchodu za úkol chybějící objem dovézt. Pak jen stačilo, aby v nějaké fabrice vypukl požár nebo se někde na moři zdržela loď, a hned byl nedostatek, fronty a předbíhání, to vyrojilo šmelináře a ty, komu se dneska říká lobbista (lidi, kteří něco uměli zařídit či sehnat), všeobecnou nespokojenost a nedůvěru atd. atd.
Protože v etapě socialismu v žádném případě nesmí dojít k narušení (natož rozbití) zprostředkovacích mechanismů, mezi něž neodmyslitelně patří trh (ale už nikoli jen a výhradně ziskově orientovaný trh), nemůže se přechod odehrát tak, že „zmrazí“ status quo. Představenstva podniků, vyrábějících výrobek X, totiž budou zaúkolována tak, aby celkový úhrn produkce (a nebude-li dostatečná, pak úhrn produkce + dovozu) byl kupř. o 10–20 % vyšší než předpokládaná domácí poptávka + export. Tím se už na počátku vytvoří situace, kdy na konci zkoumaného časového období někomu patrně zůstane v ruce „černý Petr“ v podobě na trhu neumístěné produkce. Náklady/ztráty z této zpětné vazby budou samozřejmě tisíckrát nižší, než promrhané náklady na reklamu/konkurenci. Ale při tom zde bude pořád existovat velmi silný tlak na ředitele podniků a na jejich představenstva, aby zvyšovali kvalitu svých výrobků a hlavně inovovali. Protože jinak než kvalitou a inovativností (při praktickém „vypnutí“ reklamy) si nepůjde až tak moc konkurovat.
Jedním z dalších vysavačů prostředků z veřejné sféry do soukromých kapes je financování zdravotnictví, jež naprosto stejně jako zbrojení nemá žádnou přirozenou horní limitu. Pokud je zdravotnictví řízeno podle ziskového kritéria, nezabývá se zdravím, zdravotním stavem, ignoruje prevenci (prostě jen maximalizuje zisk) a jeho zastropování nemůže být provedeno jinak než arbitrárně. Určí se, že více prostředků si na následnou/kurativní medicínu nemůžeme dovolit uvolnit – a tím je dána hranice. Která je ale z ideologicko/politického hlediska nejhůře ochranitelnou proti citovému vydírání.
A stejně je tomu v navazujícím oboru farmakologie, kde se při ziskovém řízení věnuje více prostředků na výzkum čehokoli proti mužské plešatosti než na výzkum léků proti lepře, malárii atd. A horní hranice opět přirozeně neexistuje – opět ji někdo musí určit na základě arbitrárního rozhodnutí.
Poměrně jednoduchým přehozením výhybky na tzv. čínský model, kdy pacient platí svému lékaři za to, že je (míněno ten pacient) zdravý, a naopak, že pacient ničehož nic neplatí, onemocní-li, by došlo k masivnímu transferu prostředků z kurativních/následných oborů do oborů preventivních. Tím také k (téměř nepředstavitelnému) pákovému efektu – s daleko menším objemem nákladů by se náhle dosáhlo výrazného zlepšení zdravotního stavu populace, a tím by došlo k nesouměřitelně vyšším úsporám na kurativní/následnou péči.
Již sám veliký R. Virchow kdysi odhalil, že „medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku“. Tím se dá i reagovat na možné námitky nejrůznějších odpůrců či popíračů prevence, že to povede k potlačování lidských práv, či až k teroru. Ale kdež. Nebude-li zrovna hrozit nějaká smrtelná epidemie, kdy je násilná karanténa logickou součástí právního řádu (a nikdo snad nemá žádný problém to pochopit), postačí ty, kteří se budou bránit či vyhýbat preventivní medicíně, prostě a jednoduše sankcionovat cestou malusů k sazbě povinného zdravotního pojištění tak, aby škody, jež svým odmítáním napáchají, také následně uhradili.
A o jaké zázračné prevenci že to mluvím? Ziskově orientované zdravotnictví nejprve ponechá znetvořit dětské nožičky nevhodnou obuví, aby pak celoživotně kurýrovalo následné defekty, které z toho vzniknou na závěsném aparátu. Stejně tak připustí devastaci chrupu, aby se mohlo následně živit léčbou z toho rezultujících chorob trávicího ústrojí. A ne jinak je tomu v případě očkování, kdy benevolentní postoj k jeho odmítání vede ke znovurozšíření chorob, jež už by dávno neměly existovat, k jejich následné léčbě a těžbě „bodů“ z komplikací a následků těchto onemocnění.
Systém preventivní medicíny přitom už existoval, takže jej není nutno nově vymýšlet a tvořit na zelené louce – v první etapě toliko postačí obnovit systém pravidelných prohlídek chrupu (řízených obnovenou funkcí hlavního stomatologa), pravidelných preventivních kontrol závěsného aparátu a hlavně kontroly veškeré dětské obuvi (řízených obnovenou funkcí hlavního ortopeda) a programu povinného očkování (řízeného obnovenou funkcí hlavního epidemiologa).
Stále se však musíme pohybovat ve svobodném světě svobodných lidí, kteří se sami autonomně rozhodnou, jak budou konat. Základním kánonem, který Marx s Engelsem nikdy nezařadili mezi cíle, ale vždy mezi předpoklady, je, že v socialistické společnosti se musí člověk cítit (a reálně být) svobodnější než v předešlé formaci.
Posledním z příkladů – pozor, nejde o žádný výčet, natož o úplný výčet – možných zdrojů pro skokový návrat ekonomiky k potenciálu, je zrušení „pseudopoptávky“ a jí generované produkce. Kupř. u některých přeslazených a CO2 sycených limonád (úmyslně nejmenuji, mohli by mne žalovat, takhle mne jenom nechají zabít) je veřejným tajemstvím, že přes 90 % jejich výrobních nákladů tvoří náklady na reklamu. Z hlediska systémového zobrazení jde o hada požírajícího svůj ocas.
Aby bylo možné dosáhnout celosvětových miliardových obratů, je zapotřebí opravdu nadstandardní část získaných prostředků opětovně vrazit do reklamy, jež znovu zajistí ty miliardové obraty atd. Daný model má smysl jen v rámci kapitalistického výrobního způsobu, jen v ziskově orientované ekonomice. V jiných typech racionality je samozřejmě úplně „mimo mísu“ – proč bych měl vytvářet umělou poptávku po něčem, co by lidé bez té reklamy asi ani moc nechtěli? Jen ten zisk tomu dává logiku, jinak to je všechno špatně.
Takže ve světě „bez ziskové orientace“ společensky ovládané banky prostě a jednoduše přiškrtí výrobci té limonády finanční zdroje na propagaci, lidé budou méně masírovaní reklamou a s určitým časovým skluzem omezí svou spotřebu ve prospěch jiných nápojů. A takový cyklus se zopakuje – nevím kolikrát. Ale na konci by lidé měli pít daleko větší podíl něčeho zdravějšího a levnějšího (ušetří se těch 90 % na reklamu, jež se použijí někde jinde, kde je jich opravdu/reálně potřeba).
A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Prosté přepólování z Mandevilla (ziskově orientované ekonomiky) na ekonomiku primárně zaměřenou na reprodukci antroposféry (na to, co člověk opravdu potřebuje), a nikoli na jakési pseudopotřeby, jejichž produkce může být ve svých sekundárních, terciárních (a já nevím jakých) důsledcích až smrtící, opravdu může naplnit onu vstupní podmínku skokového navýšení účinnosti/efektivity ekonomiky – její navrácení na úroveň potenciálu.
Patrně nejobtížnějším manévrem tohoto časového úseku bude vstřebání „šoku“ ze změny struktury ekonomiky (odbourání produkce pseudopotřeb) na trhu práce. Lze to přirovnat k situacím známým z minulosti, kdy kupř. nahrazením masového používání koní cestou nasazení parních strojů, spalovacích motorů a elektřiny v zásadě zaniklo do té doby celé mohutné odvětví (táhnoucí se od chovu a výcviku koní přes produkci, transport a uskladnění jejich krmení, výroby postrojů, sedel a podkov a posléze končící jejich ustájením, obchodem s nimi atd.). Odvětví, ve kterém působily miliony lidí, kteří si zprvu neuměli představit, že by mohli ve svém životě dělat něco jiného a že svět může fungovat bez koní.
Aby nedošlo k tzv. strukturální nezaměstnanosti, je zapotřebí již se značným časovým předstihem připravit makroprojekty a mikroprogramy, jež miliony lidí uvolněných ze sféry pseudopotřeb vstřebají do sektorů reálné ekonomiky. Proto nepostačí připravovat změnu „tlačenou“ zezadu (odporem k tomu starému, přežilému a nefunkčnímu), nýbrž je zapotřebí zároveň již nyní pracovat na změně „tažené“ zepředu (cílením na koncový stav, jehož chceme dosáhnout).
Druhým, ještě složitějším úkolem, bude postupné narovnávání vztahů s doposud vysávanými a vykořisťovanými státy a regiony třetího světa. Socialismus nelze budovat pro menšinu vyvolených na úkor obětované většiny. Tahle mince ale má dvě strany. Ve vyspělých zemích žijících v iluzi o výjimečné efektivitě svých ekonomik by příliš rychlé odstřižení vyvolalo šok a efekt „vidění mrvy v oku bližního a nevidění břevna v oku vlastním“. Ač by se lidem říkala pravda a nic než čistá pravda, nebyli by ochotni (a snad ani schopni) ji přijmout. Za to, že bavlněné tričko z Bangladéše už nestojí jedno euro, ale deset eur, mohou ti pitomci, co chtějí budovat socialismus – a basta. Ani náznak pochybnosti o tom, zda to není v důsledku toho, že jsme léta ty Bangladéšany okrádali a teď se k nim chováme férově.
Postup bude muset být pomalý a řazený obráceně – nejprve dopředu lidi připravovat na to, co přijde a vysvětlovat, proč se to musí stát. A teprve pak to spustit. Aby ten pokles jejich kupní síly nebyl tak skokový a bolestivý, nasadit tlumící polštáře. Mimo užití prostředků uvolněných z restrukturalizace ekonomiky na „roztažení“ tohoto šoku v čase, kompenzovat tento pokles zvýšením v jiných segmentech (ale ne tak, jak se to dělalo za starého režimu, kdy bylo zdražení masa kompenzováno snížením cen varhan a lokomotiv). Mám tím zejména na mysli substituci individuální spotřeby spotřebou společenskou – kupř. zavedením části veřejné dopravy zdarma atd. Lidé takovou změnu pocítí v reálném čase a její financování přitom bude generováno úsporami z omezení neefektivní individuální dopravy.
Druhou stranou téže mince ale bude to, co se stane v zemích, kde náhle začnou zbývat prostředky, jež byly doposud cestou neekvivalentní směny odčerpávány do tzv. vyspělého světa. Bez důkladné přípravy a pomoci bude totiž jediným spolehlivě předvídatelným důsledkem nárůst ozbrojených konfliktů, v krajním případě vypuknutí občanské války. Elity oněch zemí budou vycházet ze stovkami generací prověřených zkušeností – pokud se nějakým omylem stane, že dané zemi nejsou ukradeny všechny volné prostředky, jde o nahodilý krátkodobý jev, který je nutno okamžitě zfruktifikovat. Protože příště už se to nezopakuje. Jak si s touhle kvadraturou kruhu poradí budoucí vítězové socialistické revoluce ve všech vyspělých zemí světa, to nevím. Ale budou muset – bez stabilizace vysátých a obětovaných zemí to nepůjde. Vytváření základů socialismu by jinak zadusila migrační vlna tak apokalyptických rozměrů, že si ji dnes asi nelze ani představit.
A pak nastane dlouhá a trnitá cesta postupného budování socialistické společnosti, obtížný balanc mezi Skyllou a Charybdou. Aby na jedné straně nedošlo k restauraci starých pořádků tím, že se zpátky k moci dostanou jejich exponenti a na druhé straně tím, aby se z nových elit nevytvořila Djilasova nová třída. Šanci má takovýto pokus jen tehdy, pokud lidé sami na sobě pocítí, že se jim žije lépe a že svět zase pomalu začíná dostávat smysl. Bude téměř nekonečno věcí, jež budou muset realizátoři tohoto projektu řešit za pochodu a nebudou mít mnoho prostoru pro chybování – více „životů“ máte přiděleno jen v počítačových hrách, v realitě to tak většinou nefunguje. V tomto se patrně shodnu s Egonem Bondym, který odhadoval, že půjde o období nejméně tří generací, než se nové uspořádání stane ukotveným.
Závěr
Vůbec netuším, jestli se tento text dočká nějaké publicity, nějakého většího rozšíření. Předpokládám, že většinou bude hozen do koše jen proto, že obhajuje nehumanistické ideály (vše, co by mělo ublížit byť jednomu jedinému individuu, je z principu špatné a zásadně se o tom vůbec nebavíme). Ale i kdyby se někde našlo pár čtenářů, předem říkám, že na nějaký optimistický vývoj příliš nevěřím. Stávající svět je bohužel nastavený tak, že jiná alternativa než sebezničení lidstva, je málo pravděpodobná. Ale je ve mně ta husitsko-luteránská umanutost, že i kdybych věděl, že zítra bude konec světa, půjdu ještě dnes zasadit strom. Patřím k trošce posledních dinosaurů, kteří ještě mohou k té – pro mnohé už mrtvé nebo překonané věci – něco připodotknout. Tak jsem připodotkl a přeji všem čtenářům, aby se mé pochmurné vize nenaplnily. Aby tento manifest přestal být posmutnělým a stal se krůčkem k radosti.
Ing. Ladislav Zelinka, Ph.D.